Michael a já... 2 - Povídky na pokračování zpět na blogu...

13. srpna 2011 v 13:02 | Angie... Na povídky se vztahují AUTORSKÁ PRÁVA...!!! |  Michael a já
Bylo ráno a můj druhý den v Neverlandu. Probudila jsem se a hned jsem cítila, jak se mi svírá hruď a chvěje žaludek. Vždyť se za chvíli uvidím s Michaelem. Jsem nervózní.


Co když se nenalíčím dobře. Co když budu tak nervózní, že si nebudu moct upravit hezky vlasy? Já musím vypadat dobře!

Uběhla hodina a půl, když jsem konečně schopná sejít dolu na snídani. Třeba tam ještě Michael není… V noci toho také moc nenaspal. Možná ještě spí. Ani nevím, jestli smím sama přijít na snídani. Nevím vlastně co mám dělat. Možná pro mě Michael nepřijde, protože mu bude hloupé mě rušit. Možná si myslí, že ještě spím. Nebo má práci a já ho vyruším… Dobře, půjdu dolu… Něco udělat musím…

Scházím po schodech dolu a naproti je velká jídelna. Slyším kuchaře, jak říká Michaelovi, že už jdu. Michael seděl u krbu a četl si. Hned se zvedl a přišel mi naproti.

M: Přeji krásné ráno Angie, doufám, že jsi se u nás dobře vyspala? (políbil mě na tvář)
A: Krásné ráno Michaele. Vyspala jsem se krásně.
M: Měla jsi veškeré pohodlí? Protože kdyby ne, tak ti skutečně rád půjčím mou ložnici. Rád nabízím lidem to nejlepší.
A: Měla jsem velmi moc pohodlí. A nemyslím si, že by pokoj, kde jsem spala byl v něčem horší, než ostatní pokoje. Takový komfort si snad ani nezasloužím.
M: Jsem rád, že jsi spokojená, ale kdyby přeci jen něco scházelo, tak mi to musíš hned říct… Půjdeme na snídani?
A: Ano, přiznám se, že už mám docela hlad.
Angelo (kuchař): Za chvíli už bude spíš čas oběda. Dlouho jste spala. Michael bez vás nechtěl snídat - směje se.
A: Já jsem nespala dlouho. Nevěděla jsem, jestli sama smím přijít dolu.
M: Vidíš, já jsem ti to říkal, že jistě na nás čeká, až přijdeme. Už tě nikdy neposlechnu - smál se Michael.
A: To je v pořádku. Já jsem se sprchovala a… a tak…
M: Dnes bych ti chtěl ukázat Neverland a chtěl bych, abys mi řekla, co bys chtěla. Po čem toužíš, co bys chtěla vidět, nebo kam chceš třeba jít. Moc rád ti vše ukážu a vezmu tě tam, kam chceš. Jen mi prosím řekni, kam chceš jít jako první, nebo to chceš nechat na mě?
A: Já nevím, asi ten Neverland bych chtěla vidět. Jistě je dost velký, že potrvá, než ho projdeme.

Angelo se smál, když jsem řekla, že potrvá, než ho projdeme. Prý je roztomilé, jak to tam neznám, že jsem si myslela, že půjdeme pěšky…

A: My pojedeme?
M: Ano, pojedeme, půjdeme, pojedeme… Je to tu velké a já tě chci vzít na místa, která mám moc rád. Včera jsem ti slíbil, že tě vezmu k mému stromu. Je to můj strom štědrosti. Dostávám od něj inspirace…

Kuchař si zavolal Michael k sobě a o něčem se baví…

M: Angelo by tě chtěl poprosit, jestli bys mohla napsat co nejíš a co naopak máš ráda. Aby mohl vařit i pro tebe… Třeba jíš něco jiného, než já…
A: Já budu jíst to co ty, nedělejte si se mnou starosti. Cítím se trapně. Připadám si jako vetřelec. Nechci vás tady vyjídat. Můžu jezdit jíst do města.
M: Jezdit jíst do města? Hihihi… A jako vetřelec? Jsi můj host, dostaneš vše co potřebuješ. Budeš jíst jen to, na co máš chuť. Nebudeš strádat a prosím tě, moc tě Angie prosím - odpovídej Angelovi na to, co potřebuje znát. Já bych se cítil moc smutně, kdybych měl pocit, že se tu necítíš dobře…

Michael se na chvíli odmlčel. Zadíval se do země, zvedl hlavu a zeptal se mě "pověz mi, Angie, cítíš se tu dobře?"

A: Ano, je mi tu krásně, ale jsem nervózní. Jsi moc milý a na mě toho je moc najednou, Michaele. Nechci, abys to bral nějak osobně, ale chtěla bych tě o něco požádat.
M: Předem ti splním o co požádáš…
A: Michaele, já si moc vážím toho, co jsi mi nabídl. Včera jsme se poznali a mě je s tebou moc krásně, ale je na mě vše moc rychlé, že jsem tady u tebe, že mám kuchaři říct co chci k jídlu, atd. Já vím, že to myslíš dobře, jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem poznala. Ale já… Já tady nemohu zůstat… Mohou z nás být úžasní přátelé a já to nechci pokazit…

Michael se mi celou dobu díval do očí, když jsem mu tohle vše říkala. Nikdy neskáče do řeči…

M: Ty chceš Angie opravdu odejít? A když tě nechám, ať si jdeš sama kam chceš, ať mi řekneš, když budeš chtít, abych šel s tebou, tak zůstaneš?
A: Michaele prosím… To není o tom, že nechci být s tebou. Je to o tom, že se vyrovnávám s něčím co se mi přihodilo…
M: Myslíš ten rozchod?
A: Ano. Mám pocit, že tohle nejsem já. Chci jen pár dní, a když budeš potom stále chtít, tak se vrátím, slibuji…
M: Slíbil jsem ti, že ti splním vše co si budeš přát. Jsi host, který má právo odejít kdy bude potřebovat a chtít. Jsem smutný… Slíbíš mi, že tento moment není poslední, kdy spolu mluvíme, a kdy se vidíme? Můžeš mi to Angie slíbit?

Chytla jsem Michaela za obě tváře, zadívala se mu do očí a viděla jsem, že i Michael má oči podlité slzami.

A: Já se ti ozvu, slibuji ti to… A bude to brzy, slibuji!

Rozloučili jsme se a já odjela. Odvezl mě řidič a já celou dobu plakala. Nevěděla jsem co je a co naopak není správné. Nevěděla jsem co mám dělat. Jestli jsem měla zůstat. Jestli jsem udělala dobře, že jsem odjela. Nebo, jestli se už nemám ozývat… Takto jsem přemýšlela celou cestu…

Řidič zastavil, chvíli seděl a přemýšlel. Potom otevřel okénko, které je mezi řidičem a osobou, která s ním jede a zeptal se, jestli mi něco může říct.
Odpověděla jsem, že samozřejmě.

Řidič mi řekl "Nenechávejte Michaela čekat. Nenechávejte Michaela samotného. Je na něm vidět, že je šťastný, opět šťastný. V životě prožil už tolik zklamání, bolesti, zášti a teď mu opět září oči. Já vím, že mi do toho nic není, ale jestli se už neozvete, tak to Michaela opět zlomí."

Seděla jsem a přemýšlela nad slovy, které mi řidič řekl. Dívali jsme se jeden na druhého. Já věděla, že čeká na odpověď. Prostě na nějakou odpověď. Ale známe se jen jeden den… Je to těžké…

A: Já se přeci chci ozvat. Já nemám v úmyslu nevrátit se. Jen mě chápejte. Přiletěla jsem do cizí Země. Odešla od bolesti ze vztahu a teď potkám Michaela Jacksona. Člověka, kterého celý život zbožňuji, mám ho ráda a jsem najednou u něj v Neverlandu. Já se z toho pořád nemůžu vzpamatovat, že to tak je, že se to stalo právě mě. Tak mi poraďte co mám dělat? Já jsem sama zmatená, strašně zmatená!

Řidič: Pojeďte se mnou zpátky! Prostě pojeďte zpátky!!!

Opět chvíle dívání se jeden na druhého a přemýšlení. Po chvilce se usmívám a říkám, že jsem blázen. Vždyť já jsem blázen!!! Já potkám Michaela Jacksona, pozve mě k sobě a já odejdu?!

A: Otočte to auto, jedeme zpátky!!!

Řidič se s úsměvem zeptal, jestli to myslím vážně?! Já, že ano a jeli jsme. Povídali jsme si celou cestu zpátky do Neverlandu. Byla jsem nervózní, ale nadšeně nervózní. Jak asi Michael zareaguje, až mě uvidí…
Dohodli jsme se, že to Michaelovi neřekne, že jsem zpátky. Prostě budu čekat v jídelně u stolu. Michael to zjistí až tam.

Přijeli jsme a personálu jsme hned pověděli co a jak. Byli moc rádi a těšili se z našeho plánu s námi.

Sedla jsem si ke stolu, ale tak, aby na mě nebylo vidět, až bude Michael přicházet.
Kuchař zavolal Michaela, že je čas oběda.

M: Já nemám hlad Angelo, nezlob se, ale nebudu jíst…
Angelo: Michaele, pojď se najíst. Musíš jíst. Je hotový oběd. Grace už nese na stůl.
M: Tak to jídlo dones chudým prosím a nezlob se na mě.
Kuchař: Michaele, tolik toho jídla zase není, abych ho nesl chudým lidem. Jestli chceš, abych uvařil pro chudé, tak mi pojď dolu říct co mám uvařit.
M: Vydrž, už jdu dolu.

Seděla jsem a celá netrpělivá a nervózní jsem se chvěla. Co když se bude Michael naopak zlobit, že jsem se vrátila? Co když se smířil s tím, že jsem odjela?

V tom mém přemýšlení jsem slyšela kroky a cítila Michaelův nádherný parfém. Michael scházel dolu ze schodů. Seděla jsem tak, že mě neviděl. Šel za kuchařem, protože chtěl zjistit, jaká jídla mám ráda.

M: Uvaříš tedy prosím pro chudé, ale chtěl bych, abys uvařil ta jídla, která chutnají Angie.
Angelo: Já nevím, která jídla má ráda. Ale nejlepší bude, když se jí zeptáš Michaele sám.
M: Nemůžu Angie volat. Musím jí dát čas na rozmyšlenou. Musí sama chtít ozvat se. Nechci jí od sebe úplně odehnat.

Angelo se smál a řekl, že by úplně stačilo……… Větu nedokončil, protože viděl, jak se zvedám ze židle.

A: Michaele… Řekla jsem tiše… Michael se otočil a…
M: Oh ooouuu… Angiiieee…

Šli jsme k sobě a objali se. Michael mě držel pevně v objetí a já měla pocit, že mě umačká…
Stáli jsme tam a objímali se. Jako by se zastavil čas. Michael mi do ucha zašeptal "vrátila ses, vrátila, děkuji"…

Jak jsme tam tak stáli, tak se ozvalo "ehm, pardon, smím už tedy servírovat?

M: Ano, už můžeš, máme už pěkný hlad.
Angelo: A mám připravit tu snídani, co jste nestihli, nebo oběd? Hihihi…
M: Asi tě vyměním, když si z nás budeš takhle pořád utahovat - směje se Michael…

Takhle se pošťuchovali slovně ještě nějakou chvíli, než Grace přinesla jídlo na stůl. Já jsem se jen usmívala, že jsou jako malí kluci…
Jídlo vypadalo nádherně. Teď se jen společensky neznemožnit a bude to fajn.
V hlavě mi stále jede myšlenka, že jsem v domě Michaela Jacksona a do toho to úžasné jídlo…

Angelo se mě zeptal, jak mě smí oslovovat.

A: Tak je na tobě, jak chceš ty…

Angelo mi odpověděl, že mi tedy bude říkat Angie, že Angelina zní moc oficielně, a přišlo mu hezké, že on se jmenuje Angelo a já Angie. Do toho skočil Michael a řekl "Angelo, to nic neznamená. Michael a Angie k sobě hodí víc" a od srdce se smál…

Po obědě jsme si sedli ke krbu a povídali jsme si. Michael vzpomínal na naše setkání. Prý mě pozoroval, jak jsem se procházela po parku a říkal si, jaké je asi mé story. Připadala jsem mu smutná a prý se snažil vytvořit si ve své mysli můj příběh. Když jsem prý přicházela blíž k lavičce, na které Michael seděl, tak se snažil tvářit se, že mě neviděl… Byl prý potěšen, když jsem se zeptala, jestli si smím přisednout. Prý si chtěl s někým povídat, ale bál se, že poznám jeho hlas. Pravda je, že jsem nepoznala, že to je Michael.

A: Michaele, půjdeme ven?
M: Chtěla bys jít na nějakou atrakci?
A: Ano a moc… Víš, Michaele, můj sen je, sedět jednou na ruském kole a zůstat stát nahoře a pozorovat město z výšky. Bylo by to možné?
M: Samozřejmě, absolutně krásný nápad.
A: A nebojíš se výšek?
M: Já? Nééé, miluji výšky - usmál se Michael…

Chytil mě za ruku a šli jsme spolu ruku v ruce. Bylo mi tak nádherně, že jsem se bála, že se každou chvíli probudím. Nechtěla jsem, aby to byl jen sen. Chtěla jsem tu nádhernou realitu…

Pokračování příště...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Denisa Denisa | E-mail | 13. srpna 2011 v 13:17 | Reagovat

Angie som rada že su poviedky opäť na blogu :-)Ďakujem ♥

2 Alena Alena | 13. srpna 2011 v 14:05 | Reagovat

Pekné čítanie a celkom reálne, lebo pri Michaelovi by bol nervózny asi každý, či robí všetko správne v tom zmysle že aby Angie urobila to po čom túži ale zároveň aby nikoho neobmedzovala aby si s Michaelom rozumela keď sa poznajú tak krátko. Michael je najväčšia atrakia, takže na tej atrakcii s Michaelom to je pre Angie dvojitá radosť. V Neverlande sa dá robiť vela vecí bez toho aby vám niekto čumel do taniera. Muselo tam byť vela zábavy. Nech máš aj naďalej vela inšpirácie či už o Michaelovi, alebo o iných veciach. Vidno že ťa písanie baví. :-)

3 Angie Angie | Web | 13. srpna 2011 v 17:34 | Reagovat

[1]: Děkuji, že jsi ráda :-)

[2]: Děkuji Alí, moc krásně jsi to napsala. Michael je inspirací v mnoha směrech. Povídky mě baví psát. Ony jsou vlastně napsané, jen opravené. Pokračování, které jste nečetli se dostane asi někdy za 2 měsíce, než je postupně přidám, ale já chci psát dál. Cítila jsem, že budu brzy zase psát. Ten pocit mě držel asi 14 dní a najednou to přišlo. Zkoušela jsem otevřít knihu, kterou píši, ale to nešlo. Cítila jsem, že povídky mám psát, že se mám vrátit na blog a věnovat se zase tomu, co mě naplňovalo... A je to tak, tohle jsem potřebovala. Člověk by měl dělat co cítí...

4 Anet.k Anet.k | Web | 13. srpna 2011 v 19:35 | Reagovat

Nádhera... mám z toho čím dál větší radost, že to tu je zpátky. Je to prostě super, když se probouzejí ty myšlenky a zážitky ze čtení.
To bylo krásný, jak se Angie vrátila a Michael měl opět ke všemu chuť. :) Dokonce i oběd neodmítl ;)
Jinak jenom si dovolím říct, že i přes opravu jsem nějaké chybičky v tomto i předchozím díle našla. Myslím, že v tomto díle to bylo, když Michael přál Angie dobré ráno a ptal se jí, jak se vyspala. No, jenom chci říct, že není "Doufám, že si se dobře vyspala" ale doufám, že SES dobře vyspala. Ale to je jenom taková maličkost, neber si to nějak :) Však tohle už je v češtině tolik používané, že si myslím, že se to takhle taky brzy uzná :-D
Jinak nádherný dílek a moc se těším na další :) Doufám, že tentokrát budu stíhat. Mám tě ráda ♥

5 Angie Angie | Web | 13. srpna 2011 v 19:39 | Reagovat

[4]: Hahaha... Já jsem nemyslela úpravy gramatické, ale úpravy jako přidávání slov, přepisování, a tak. A chceš říct pravdu? Tuhle gramatickou chybu najdeš skoro ve všech povídkách a víš proč? Já jsem to měla jak píšeš ty, ale tyhle opravy mě udělali v nakladatelství :-) Paradox, že?

Mám tě ráda... ♥

6 Angie Angie | Web | 13. srpna 2011 v 19:42 | Reagovat

[4]: Korektura - to jsem zapomněla napsat... Já to už nemůžu celé upravovat, protože to je opravdu moc práce, tak mě to prosím omluvte...

7 katka katka | 13. srpna 2011 v 21:16 | Reagovat

Tesila som sa na dalsiu cast po dlhom dni v praci,tak som si ju vychutnala,za co DAKUJEM.Tvoje pisanie je vyborne,uvolnujuce a ja hltam kazdu cast,sice boli zatial dva,no clovek sa pri nich odreaguje.Ako opisujes Michaela jemne a zdvorilo,v skutocnosti taky bol a samozrejme nervozny by bol kazdy.Vela krat som premyslala,akoby som reagovala,keby som stretla Michaela,no prve na co som prisla,ze by to bol impulz stuhnutia a potom silne objatie.Asi to.Som rada,ze poviedky su tu.Ano necitala som viac casti a dooost aj zabudam,skleroza..hihi :-) .Nie v praci som sustredena a potom mi vyfuni skoro vsetko a hlavne aky nakup mam urobit,kedze pracujem v obchode,tak idem uz aj potom nakupit.Nech mas vela napadov a vela pisani ako tato poviedka,nech sa ti proste dari...Obijmam ta Angie....

8 katka katka | 13. srpna 2011 v 21:16 | Reagovat

ospravedlnujem sa,no je tu spam....dik

9 Angie Angie | Web | 13. srpna 2011 v 21:20 | Reagovat

[7]: Děkuji velmi moc, Kačí. To moc potěší, opravdu... Jen jsem měla dát jiné jméno do povídek, než Angie :-x  :-P  :-D

10 Anet.k Anet.k | Web | 13. srpna 2011 v 21:23 | Reagovat

[5]: :D Jo, jo, chápu tě Angie.

11 katka katka | 13. srpna 2011 v 21:34 | Reagovat

[9]:Angie,je nadherne meno tak ako v tejto poviedke a velmi tam pristane.Vsetko je to ako jeden celok....

12 Angie Angie | Web | 13. srpna 2011 v 21:44 | Reagovat

[11]: Thank you very much :-) Hihihi, jsi milá, děkuji...

Dnes jsem měla problém dát povídku na blog. Je povoleno jen 40 000 znaků a já jsem stále měla víc, než bylo povoleno. Jak mám ty povídky ve stylu knihy, protože já to už mám vše tak uložené. Tvar, úvod, poděkování, prostě všechno, tak si musím vždy označit, kde jsem první povídku ukončila před zveřejněním na blog. Jenže ta dnešní se mi zase oddělovala velkými mezerami mezi odstavci. No já jsem se s tím trápila...

Zítra dám povídku později, až někdy odpoledne. Jdu do kostela. Chodíme se Sarah do černošského kostela. Je to prima... Tak dobrou noc přeji všem a sladké sny...

13 katka katka | 13. srpna 2011 v 21:52 | Reagovat

[12]:chapem ta Angie,ze si sa trapila,no vsetko trapenie prinasa ruze a vsetko ti ide od ruky,je to super....Dakujem a pekne snicky aj tebe....

14 katka katka | 13. srpna 2011 v 21:55 | Reagovat

[12]:este chcem napisat ku kostolu.....Waaaw,chcela by som to zazit a radsej by sa mi chodilo do takeho kostola.Je to ovela veselsie,i ked mnohi to maju na to iny nazor....Krasny zajtrajsi den a tesim sa na poviedku....papa

15 zuzuku zuzuku | Web | 14. srpna 2011 v 20:39 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama